Obraz „Otava 913“ je vizuální rekonstrukcí skutečného interiéru na studentských kolejích. Rekonstrukcí ve smyslu analytického přístupu, který problematizuje konvenční způsob vnímání tradičních obrazů, coby autentického a bezprostředního zrcadlení vnější reality. Pragmatický způsob zobrazení neosobního, vyprázdněného interiéru čerpá sugestivitu z redukce barevné palety a syrového provedení. Symbolický akcent v podobě latinského kříže v perspektivním úběžníku pak přidává další vrstvy souvislostí.

Interpretace „Otavy 913“ má dvě hlavní úrovně. První se odehrává v konceptuální rovině vztahu mezi obrazovým prostorem, povrchem obrazu a pozicí diváka. Druhá rovina se týká symbolického významu zobrazeného motivu a způsobu jeho zobrazení.
Obraz vznikl zaměřením konkrétního prostoru v karteziánských souřadnicích a jeho perspektivní projekcí na plochu – obrazovou rovinu. Z obecného hlediska má tato rovina ambivalentní charakter. Pokud je totiž předmětem zobrazení perspektivní prostor a my se do něj jakožto diváci ponoříme, tak v ideálním případě tuto rovinu vnímáme jako transparentní, hledíme skrz ni, jsme si jí však stále vědomi. V tomto případě však tato rovina nahrazuje přední stěnu bytové buňky, řeže zadní hrany nábytku a dělící příčky. Plochy řezu tak tuto rovinu zviditelňují a poutají náš pohled na povrch plátna, na předěl mezi reálným prostorem a prostorem obrazové fikce. Rovina řezu zároveň obnažuje perspektivní konstrukci, respektive její půdorys, od něhož směřuje do iluzivní hloubky. Tím je popřena možnost vnímat obraz jako autentické zrcadlení reality, které by v tomto případě ale ani nebylo možné, protože zobrazený výjev není reálně viditelný. Divák je tak vtahován do iluzivního prostoru, jeho konstrukce jej však stále konfrontuje s obrazovou plochou a brání mu do něj vstoupit. Tím je ambivalentní charakter obrazové roviny umocněn, stává se zdrojem napětí a jedním ze dvou hlavních témat obrazu.
Druhá rovina interpretace je založena na dualitě nízkého (ve smyslu kulturně-sociálním) a vysokého (ve smyslu duchovně-intelektuálním). Ztělesněním nízkého je zobrazený motiv. Vyprázdněný, zastaralý interiér panelákové ubytovny, v dnešních souvislostech vnímaný téměř jako místo té nejnižší sociální kategorie. Ztělesněním vysokého je způsob, jak je tento interiér zobrazen. Pomocí perspektivy, která v tradici západní kultury reprezentuje idealistický koncept založený na víře v objektivitu lidského poznání. Zejména centrální perspektiva je pro svou statickou, symetrickou harmoničnost spojována s ideálem a obecně s monumentalitou a důstojností. Tento aspekt posiluje subtilní detail: latinský kříž zakomponovaný do středu obrazu. Kříž se svým provedením hlásí k povrchu plátna – je namalován stejně jako černé plochy řezů. Je to přesně narýsovaná, černá obrysová plocha. Díky své subtilnosti ale působí také jako součást iluzivní kresebné konstrukce obrazu – může tedy být znakem nakresleným na zdi zobrazeného interiéru. Skutečnost, že tvoří úběžník perspektivy, jej ale posouvá ještě dál, za zobrazený prostor, až k horizontu. Tím, jak kříž prostupuje obrazovými vrstvami, stává se transcendentním. Je přítomný, ale zároveň vzdálený a neuchopitelný, stejně jako spirituální přesah, který symbolizuje a který zobrazenému motivu tak naléhavě chybí. V té nejobecnější rovině symbolizuje tu nejzákladnější lidskou potřebu - potřebu duchovního rámce, ze kterého by člověk mohl odvodit smysl svojí existence a nalézt ukotvení v realitě.

David Sowa

Obraz „Otava 913“ je vizuální rekonstrukcí skutečného interiéru na studentských kolejích. Rekonstrukcí ve smyslu analytického přístupu, který problematizuje konvenční způsob vnímání tradičních obrazů, coby autentického a bezprostředního zrcadlení vnější reality. Pragmatický způsob zobrazení neosobního, vyprázdněného interiéru čerpá sugestivitu z redukce barevné palety a syrového provedení. Symbolický akcent v podobě latinského kříže v perspektivním úběžníku pak přidává další vrstvy souvislostí.

Interpretace „Otavy 913“ má dvě hlavní úrovně. První se odehrává v konceptuální rovině vztahu mezi obrazovým prostorem, povrchem obrazu a pozicí diváka. Druhá rovina se týká symbolického významu zobrazeného motivu a způsobu jeho zobrazení.
Obraz vznikl zaměřením konkrétního prostoru v karteziánských souřadnicích a jeho perspektivní projekcí na plochu – obrazovou rovinu. Z obecného hlediska má tato rovina ambivalentní charakter. Pokud je totiž předmětem zobrazení perspektivní prostor a my se do něj jakožto diváci ponoříme, tak v ideálním případě tuto rovinu vnímáme jako transparentní, hledíme skrz ni, jsme si jí však stále vědomi. V tomto případě však tato rovina nahrazuje přední stěnu bytové buňky, řeže zadní hrany nábytku a dělící příčky. Plochy řezu tak tuto rovinu zviditelňují a poutají náš pohled na povrch plátna, na předěl mezi reálným prostorem a prostorem obrazové fikce. Rovina řezu zároveň obnažuje perspektivní konstrukci, respektive její půdorys, od něhož směřuje do iluzivní hloubky. Tím je popřena možnost vnímat obraz jako autentické zrcadlení reality, které by v tomto případě ale ani nebylo možné, protože zobrazený výjev není reálně viditelný. Divák je tak vtahován do iluzivního prostoru, jeho konstrukce jej však stále konfrontuje s obrazovou plochou a brání mu do něj vstoupit. Tím je ambivalentní charakter obrazové roviny umocněn, stává se zdrojem napětí a jedním ze dvou hlavních témat obrazu.
Druhá rovina interpretace je založena na dualitě nízkého (ve smyslu kulturně-sociálním) a vysokého (ve smyslu duchovně-intelektuálním). Ztělesněním nízkého je zobrazený motiv. Vyprázdněný, zastaralý interiér panelákové ubytovny, v dnešních souvislostech vnímaný téměř jako místo té nejnižší sociální kategorie. Ztělesněním vysokého je způsob, jak je tento interiér zobrazen. Pomocí perspektivy, která v tradici západní kultury reprezentuje idealistický koncept založený na víře v objektivitu lidského poznání. Zejména centrální perspektiva je pro svou statickou, symetrickou harmoničnost spojována s ideálem a obecně s monumentalitou a důstojností. Tento aspekt posiluje subtilní detail: latinský kříž zakomponovaný do středu obrazu. Kříž se svým provedením hlásí k povrchu plátna – je namalován stejně jako černé plochy řezů. Je to přesně narýsovaná, černá obrysová plocha. Díky své subtilnosti ale působí také jako součást iluzivní kresebné konstrukce obrazu – může tedy být znakem nakresleným na zdi zobrazeného interiéru. Skutečnost, že tvoří úběžník perspektivy, jej ale posouvá ještě dál, za zobrazený prostor, až k horizontu. Tím, jak kříž prostupuje obrazovými vrstvami, stává se transcendentním. Je přítomný, ale zároveň vzdálený a neuchopitelný, stejně jako spirituální přesah, který symbolizuje a který zobrazenému motivu tak naléhavě chybí. V té nejobecnější rovině symbolizuje tu nejzákladnější lidskou potřebu - potřebu duchovního rámce, ze kterého by člověk mohl odvodit smysl svojí existence a nalézt ukotvení v realitě.

David Sowa