Okno III představuje dvanáctidílné okno s bíle zatřenými, vytlučenými skly, vsazené do kachličkami obložené zdi. Předlohou k obrazu bylo skutečná přepážka v interiéru rozpadající se průmyslové architektury v Praze. Tato předloha byla upravena a vsazena do rámce, který vyvolává představu zdravotnického zařízení. OKNO III není ani tak obrazem fiktivní stěny jako spíše její imitací, v tomto smyslu stojí na pomezí obrazu a objektu.

Obrazová kompozice je zredukována na práci s plochou a obrysovými liniemi. Těžiště vizuální informace je tak posunuté od iluzivní zobrazivosti směrem ke znakové, symbolické rovině.
Kompoziční stavba obrazu je založena na dvou hlavních kontrastech. Prvním je kontrast vlastní malby a jejího podkladu. Podkladem je černě probarvené, režné, řídké plátno, které se vizuálně uplatňuje v průhledech skrz rozbitá okenní pole. Malbu tvoří ostře ohraničené, silnovrstvé, lesklé nátěry světlých odstínů. Tento kontrast lze označit jako tonální, strukturální ale také jako věcný – malba a podklad se projevují jako samostatné výrazové prvky. Díky této diferenci podklad funguje jako blíže neurčené pozadí a zastupuje druhý prostorový plán, v předchozích Oknech vyhrazený iluzivnímu prostoru.
Druhý kontrast vytváří vztah zobrazených předmětných prvků: roztříštěné fragmenty expresivně přetřeného skla vstupující do opozice k přísnému rastru keramického obkladu a jeho lapidárnímu horizontálnímu členění, evokujícímu pocit stability. Předmětné definování je provedeno obrysovou a subtilní lineární kresbou, která vyvažuje hutnou hmotu barevných nátěrů.
Ačkoli obraz opticky nesměřuje do hlouby, naznačuje prostor v detailech. V místech, kde zbytky okenních tabulí překrývají hrany rámu, a rovněž tam, kde kresba prozrazuje překrývání některých střepů. Tyto detaily pomáhají udržet relativní rovnováhu mezi realističností podpořenou reálným měřítkem a abstraktní schematičností.
Okno III můžeme vnímat jako metaforu vpádu entropie do míst, kde vládne řád a sterilita. Bíle zatřené skleněné výplně symbolizují snahu něco zakrýt či zatajit. Reálná okna propojují vnitřní a vnější prostor, zaslepené okno nejenže tak nečiní, ale naopak umocňuje pocit uzavřenosti a vzbuzuje otázku co je za ním. V obraze tak rezonují témata strachu civilizovaného člověka obklopeného kulturou adorující kult těla a zdraví, z neurčitých nebezpečí, která mohou kdykoliv tento kult podlomit.

J.J. / David Sowa

Okno III představuje dvanáctidílné okno s bíle zatřenými, vytlučenými skly, vsazené do kachličkami obložené zdi. Předlohou k obrazu bylo skutečná přepážka v interiéru rozpadající se průmyslové architektury v Praze. Tato předloha byla upravena a vsazena do rámce, který vyvolává představu zdravotnického zařízení. OKNO III není ani tak obrazem fiktivní stěny jako spíše její imitací, v tomto smyslu stojí na pomezí obrazu a objektu.

Obrazová kompozice je zredukována na práci s plochou a obrysovými liniemi. Těžiště vizuální informace je tak posunuté od iluzivní zobrazivosti směrem ke znakové, symbolické rovině.
Kompoziční stavba obrazu je založena na dvou hlavních kontrastech. Prvním je kontrast vlastní malby a jejího podkladu. Podkladem je černě probarvené, režné, řídké plátno, které se vizuálně uplatňuje v průhledech skrz rozbitá okenní pole. Malbu tvoří ostře ohraničené, silnovrstvé, lesklé nátěry světlých odstínů. Tento kontrast lze označit jako tonální, strukturální ale také jako věcný – malba a podklad se projevují jako samostatné výrazové prvky. Díky této diferenci podklad funguje jako blíže neurčené pozadí a zastupuje druhý prostorový plán, v předchozích Oknech vyhrazený iluzivnímu prostoru.
Druhý kontrast vytváří vztah zobrazených předmětných prvků: roztříštěné fragmenty expresivně přetřeného skla vstupující do opozice k přísnému rastru keramického obkladu a jeho lapidárnímu horizontálnímu členění, evokujícímu pocit stability. Předmětné definování je provedeno obrysovou a subtilní lineární kresbou, která vyvažuje hutnou hmotu barevných nátěrů.
Ačkoli obraz opticky nesměřuje do hlouby, naznačuje prostor v detailech. V místech, kde zbytky okenních tabulí překrývají hrany rámu, a rovněž tam, kde kresba prozrazuje překrývání některých střepů. Tyto detaily pomáhají udržet relativní rovnováhu mezi realističností podpořenou reálným měřítkem a abstraktní schematičností.
Okno III můžeme vnímat jako metaforu vpádu entropie do míst, kde vládne řád a sterilita. Bíle zatřené skleněné výplně symbolizují snahu něco zakrýt či zatajit. Reálná okna propojují vnitřní a vnější prostor, zaslepené okno nejenže tak nečiní, ale naopak umocňuje pocit uzavřenosti a vzbuzuje otázku co je za ním. V obraze tak rezonují témata strachu civilizovaného člověka obklopeného kulturou adorující kult těla a zdraví, z neurčitých nebezpečí, která mohou kdykoliv tento kult podlomit.

J.J. / David Sowa